Zařazení díla/autora do kontextu světové literatury
Karel Hynek Mácha je autor obvykle zařazovaný do
romantismu. Romantismus je umělecký směr, který je ryze subjektivistický,
individualistický a který reaguje na nové vztahy ve společnosti. Ostře se staví
proti klasicismu, a to zejména proti jeho racionálnosti a normativnosti.
Romantismus je v jistém smyslu revoltou, je to preferování tvůrčí svobody
a nezávislosti, ale také touha po harmonii s přírodou. Velkým inspiračním
zdrojem romantiků se stala gotika, která svou tajuplností poskytovala dostatek
námětů pro zpracování výtvarných i literárních děl. Romantismus navázal na
tendence preromantismu 18. století – zejména pokud se týká citovosti, prožitku,
fantazijních prvků, apod.
Hlavní literární formy romantické literatury byly
povídky, novely a romány (próza), teprve potom lyrika (intimní, reflexivní).
V romantismu se rovněž setkáváme s osobitým žánrem, a to tzv.
byronskou básnickou povídkou.
(pozn. Byronská povídka =
veršovaný lyrickoepický útvar, za jehož tvůrce je považován W. Scott, ale
nejvíc jim proslul G.G. Byron. Někdy se můžeme setkat i s pojmem poéma
(Puškin, Lermontov). Dějový základ básnické povídky (poémy) je prostoupen
lyrickými prvky, popisy a reflexemi. Právě Máj
je u nás nejslavnější básnickou povídkou.)
Romantický hrdina je také typický. Většinou je
myšlenkově (někdy i vizuálně) totožný s autorem, shodné jsou
v některých případech i životní osudy. Většinou se jedná o postavu zjevově
nekonvenční, aby bylo alespoň částečně naplněno romantické krédo „v ošklivosti
je krása“. V romantismu vůbec je obecným principem, že dobro nebývá
zahaleno ve slušivý šat a zlo má podobu anděla. Tak je naplňován estetický
požadavek kontrastu. Hrdinovi nikdo nerozumí, cítí se osamělým, jedná se o
vyhraněného individualistu. Romantik touží po lásce, ale když miluje, tak
nešťastně (většinou zbožňuje ideál). Objekt romantikovy lásky je zcela odlišný,
většinou spoutaný konvencemi či manželským svazkem. Rozpor mezi snem a
skutečností je pro hrdinu tak propastný, že většinou končí svůj život tragicky.
Romantické prostředí také bylo ovlivněno
romantickou estetikou. Děj se většinou odehrává v tajemném až hrůzném
prostředí. Ideální místa jsou staré gotické hrady, samoty, hřbitovy, katedrály
či sklepení, ale také tajuplná jezera a temné lesy. Příroda roste volně, musí
být členitá, bizarní, svobodná.
Mezi typické představitele romantické světové
literatury patří George Gordon Byron (Childe Haroldova pouť – moderní epos),
Percy Bysshe Shelley (Odpoutaný Prométheus), Walter Scott (Ivanhoe), Victor
Hugo, Stendhal (Červený a černý), bratři Grimmové, Alexandr Sergejevič Puškin
(Evžen Oněgin, Piková dáma), Michail Jurjevič Lermontov (Démon).
Romantismus v českých zemích - Romantismus
jako umělecký směr k nám se svými základními atributy vpadl ve 30. letech
19. století, právě včas, kdy česká literatura byla přesycena myšlenkami
slovanské vzájemnosti a zájmem o celoslovanský folklór. Je totiž známo, že
tento pohled do minulosti svazuje a brzdí rozvoj osobité literatury, tehdy
především poezie. Díla té doby si nekladla vyšší cíle na uměleckost a spíše
sloužila k cílům výchovným, zábavným apod. Přijetí některých romantických
děl se neobešlo bez sporů, stačí si jen připomenout, jak byl přijat Máchův Máj.
V rámci českého romantismu se rozvíjely žánry poezie,
prózy i dramatu. Oblíbeným lit. útvarem byla lyricko-epická balada a
pohádka. Literatura objevila nové estetické hodnoty (kontrast, smysl pro
barevnost, obraznost, lidová mluva, hudebnost a zvukomalebnost). V centru
pozornosti stál člověk, jeho pocity, myšlenky I touhy. K oblíbeným tématům
patřilo putování, dálky, cesta, poutníci a jezera.
Mezi typické české představitele té doby patří
kromě Máchy ještě Karel Jaromír Erben, Josef Kajetán Tyl nebo Karel Sabina.