Vladimir Nabokov
Vladimir Nabokov patří mezi typické
představitele intelektuální prózy. Narodil se 22. dubna 1899 v Petrohradě. Jeho
otec se angažoval v Únorové revoluci, byl dokonce členem Prozatímní vlády. V Rusku
studoval Nabokov na prestižní Těnisevově škole, kde se naučil skvěle anglicky a
francouzsky. V roce 1919 prchla celá rodina před bolševiky na Západ a usadila
se v Berlíně. Roku 1922 absolvoval mladý Nabokov studium na cambridgeské
Trinity College, obor slovanské a románské jazyky a literatury, zabydlel se v
Berlíně, kde v roce 1926 vydal pod pseudonymem V. Sirin své první literární
dílo, novelu Mášeňka. Až do roku 1938, kdy prchá se svou ženou, Židovkou, před
Hitlerem nejprve do Paříže a roku 1940 do USA, publikuje své romány výhradně v
ruštině. Nejznámějším dílem z tohoto období je Lužinova obrana (Zaščita Lužina,
1930, č. Odeon, 1990).
V letech 1941 - 1958 přednášel Nabokov na
Welsley College a na Cornelské univerzitě a několik let pracoval jako entomolog
v Muzeu srovnávací zoologie při Harvardově univerzitě. V roce 1960 se jako
občan USA vrátil do Evropy, usadil se ve Švýcarsku, kde také 2. července 1977
zemřel.
Dílo:
Do roku 1940: ruština, od roku 1940:
angličtina
·
Lyrická
poezie ovlivněna expresionismem a symbolismem
·
Zabýval
se problematikou odcizení, problémy ruských a intelektuálních emigrantů
·
Ve
svých pozdějších dílech využíval často parodii a ironii
·
Próza
Mášenka (1926) – první vydané dílo v Berlíně, vydal pod pseudonymem Sirin,
rusky
·
Skutečný
život Sebastiana Knighta – první dílo napsané v angličtině
·
Monografie
Nikolaj Gogol
·
Dramatizace
Lolity (1974), scénárista filmu Lolita (se Stanley Kubrickem)
Obsah:
Lolita se skládá ze dvou částí a 69
kapitol. Vypráví ji Humbert Humbert, literární vědec narozený roku 1910 v
Paříži švýcarskému otci a anglické matce. Humbert je sužován chorobnou touhou
po malých holčičkách, pro něž vynalezl vlastní pojmenování „nymfičky“. Humbert
se domnívá, že jeho posedlost děvčátky byla způsobena předčasnou smrtí jeho
dětské lásky, Annabel Leighové. V roce 1947 se Humbert po neúspěšném manželství
stěhuje do Ramsdale, malého města v Nové Anglii, aby mohl psát svou literárně
teoretickou práci. Pronajme si pokoj v domě ovdovělé Charlotty Hazeové. Během
úvodní prohlídky domu se seznámí s dvanáctiletou dcerou paní domácí, Dolores
(které říká také Dolly, Lolita, Lola, Lo, nebo L), do níž se ihned zamiluje.
Humbert se v domě rozhodne bydlet jen proto, aby mohl Lolitě zůstat na blízku.
Ačkoliv je děvčetem doslova posedlý, je velmi kritický vůči její úzkoprsosti a
oblibě v tehdejší americké maskultuře (obzvláště pak filmech pro mládež a
komiksech).
Charlotta se do svého nájemníka zamiluje,
a když Lolita odjede na letní tábor, dává Humbertovi na výběr: Buď si ji vezme
za manželku, nebo se odstěhuje. Humbert chce i nadále žít po boku Lolity, a
proto se sňatkem sice neochotně, ale přesto souhlasí. Charlotta netuší, že je
Humbertovi ve skutečnosti pro smích, stejně tak neví o Humbertově vášni pro
její dceru. Ovšem jen do té doby, než si přečte jeho tajný deník. Jakmile zná
Humbertovy pravé úmysly a jeho city, rozhodně se s Lolitou utéct a Humbertovi
vyhrožuje, že odhalí jeho pravou tvář „hnusného starého chlípníka“. Náhoda však
zahraje do karet Humbertovi a když rozrušená Charlotta Hazová přechází ulici,
srazí ji projíždějící auto a ona na místě umírá.
Humbert vyzvedne Lolitu z tábora,
předstíraje, že je její matka v nemocnici. Z obav, že by sousedé mohli pojmout
nějaké podezření, se však nevrací do Ramsdale, a místo toho se ubytují v
hotelu. Tam se Humbert potkává se zvláštním mužem (později se dozvídáme, že
jeho jméno je Claire Quilty), který jej podle všeho zná. V naději, že bude moci
nic netušící Lolitu v tichosti zneužít, použije Humbert prášky na spaní. Ty
však mají na jeho schovanku minimální účinek. K sexuálnímu styku nicméně stejně
dojde. Ovšem je to podle Humbertových slov překvapivě on, kdo je sveden,
nikoliv Lolita. Navíc se zdá, že Humbert není Lolitiným prvním milencem. Lolita
mu totiž poví, že posbírala už nějaké zkušenosti na táboře s jedním kamarádem.
Brzy na to Humbert Lolitě sděluje, že její matka ve skutečnosti není nemocná,
ale mrtvá. Nezletilá Dolores se tak ocitá v bezvýchodné situaci, kdy je na svém
otčímovi závislá a nemůže než hrát podle jeho pravidel.
Lolita a Humbert cestují napříč Amerikou,
ze státu do státu, z motelu do motelu. Humbert svou nevlastní dceru manipuluje
výhrůžkami (bude-li mluvit, skončí v polepšovně) a později si od ní sexuální
služby kupuje výměnou za laskominy, komiksy a jiná lákadla. To vše ačkoliv ví,
že Lolita jeho city nesdílí. Po roce kočovného života se usazují v dalším z
měst Nové Anglie, kde Lolita začíná opět chodit do školy. Humbert je rodičem
velmi přísným a majetnickým, zakazuje Lolitě veškeré mimoškolní aktivity a
jakékoliv styky s chlapci. Místní nicméně jeho chování vnímají jen jako projev
lásky sice trochu staromódního, ale přesto velmi milujícího otce.
Když Lolita žadoní o účast ve školním
divadelním představení, Humbert souhlasí jen výměnou za další sexuální služby.
Neví však, že autorem oné divadelní hry je Claire Quilty, který se údajně
přijel podívat i na jednu ze zkoušek a byl doslova unesen Lolitiným hereckým
výkonem. Těsně před premiérou se Lolita a Humbert ošklivě pohádají, načež
Lolita nečekaně vyjádří touhu odjet z města a navázat na předchozí kočovný
život.
Humbert s Lolitou tedy opět cestují na
západ. Tentokrát má však Humbert neustálý pocit, že jsou sledováni. Stává se
čím dál paranoidnějším a svou nevlastní dceru podezřívá z plánování útěku a z
tajného spojenectvím s jejich pronásledovateli. Když Lolita onemocní a je
hospitalizována v nemocnici, je Humbert poprvé po dlouhé době nucen přečkat noc
bez ní. Když ji pak přijde navštívit do nemocnice, zjišťuje, že zmizela. Sestra
mu sdělí, že si děvče odvezl strýček. Humbert se pouští do zoufalého
pronásledování únosce, ale nakonec své neúspěšné pátrání vzdává.
Jednoho dne roku 1952 se v Humbertově
schránce objevuje dopis. Jeho dřívější schovanka, dnes sedmnáctiletá vdaná žena
v očekávání, ho prosí o peníze, jež nutně potřebuje. Humbert ji navštíví a
finanční výpomoc vyměňuje za jméno onoho „strýčka“, který ji tehdy unesl.
Claire Quilty byl známým Charlotty Hazeové a autorem Lolitiny vyprošené školní
hry, to on ji odvezl z nemocnice v naději, že z ní udělá hvězdu svých
pornografických filmů. Když odmítla, tak se jí zbavil. Vydělávala si, jak se
dalo. Pak potkala svého budoucího manžela a vdala se za něj. On o její
minulosti neví nic.
Humbert se Lolitě omluví za minulé
hříchy, navrhne jí, aby se k němu vrátila a slibuje lepší zítřky, ona však odmítá
a Humbert se jí zhroutí v slzách k nohám. Když se rozloučí, nasedá Humbert do
auta a zamíří do Quiltyho rezidence. Svého soka v absurdním zápase zastřelí a
tak se pomstí. Cestou z místa činu bláznivě přejíždí autem z jednoho směru do
druhého, a proto je následně zatčen. Závěrem svého vyprávění se Humbert loučí s
Lolitou a přeje jí vše dobré, čtenářům vysvětluje, že kniha, kterou drží v
ruce, jsou vlastně jeho paměti, jež nesmějí být vydány dříve, než po Lolitině
smrti.
Ve fiktivní předmluvě knihy stojí, že
Humbert zemřel ve své cele na infarkt těsně po dokončení svých pamětí. Lolita
zemřela při porodu na Štědrý den roku 1952 i se svou novorozenou dcerou.
Recenze, názory, kritika:
Vladimir Nabokov si Lolitu - třebaže
rukopis dvakrát málem zničil (1950, 1951) - nakonec obzvláště oblíbil. Byl to
jeho jediný anglicky napsaný román, který si sám přeložil do ruštiny. Text o
vztahu čtyřicátníka a dvanáctileté "nymfičky" nejprve odmítli čtyři
američtí nakladatelé. Ujal se jej francouzský Olympia Press, známý kupříkladu
vydáváním děl skandalisty Jeana Geneta i produkce vysloveně pornografické. Na
žebříčku bestsellerů se Lolita udržela přes rok. Názory na ni se dramaticky
rozcházely. Nadšeného přijetí se jí dostalo například od významného amerického
básníka Howarda Nemerova, renomovaného literárního kritika Lionela Trillinga či
od britského romanopisce Kingsleyho Amise. Mnohem častější byly ohlasy odmítavé
až pobouřené. Ještě dnes stojí za to z některých citovat. E. F. Walbridge v
časopise Library Journal poznamenal: "Ačkoli se spisovatel chlubí, že
nepoužívá žádná obscénní slova, i bez nich nám až příliš dobře sdělí, co sdělit
chce." Orville Prescott v The New York Times prohlásil: "Existují dva
stejně vážné důvody, proč by Lolitě nikdo neměl věnovat pozornost - zaprvé je
nudná, nudná, nudná, okázale, květnatě a snobsky hloupá, a za druhé je odporná.
Odmítavé reakce vesměs nepochopily, že
Lolita - na rozdíl od pornografie - nenabízí únik, nýbrž obnažuje některé
alternativní světy. Odpůrci tento text často redukovali na realistický román
poukazující na morální dilema, aniž vzali v úvahu rafinovanost autorových
vyprávěcích her. Nabokov vždy považoval takzvanou konsenzuální, viditelnou
realitu za pochybný koncept, neboť každý z nás má své vlastní představy, jež
nazývá realitou. "Skutečnosti se můžeme přibližovat, ale nikdy se jí
nepřiblížíme dostatečně, poněvadž sestává z nekonečného řetězce kroků, vrstev
vnímání, falešných základů, a je tudíž nedosažitelná," řekl v roce 1962 v
rozhovoru pro BBC. V souladu s tím nedůvěřoval ani těm literárním formám, které
takovou "komunální" skutečnost zachycují. Ideově ani esteticky
nehodlal oslovit žádné skupiny, a už vůbec ne masy - svým dílem hledal svobodu
projevu, svobodu myšlení a svobodu uměleckou. Kladl důraz na vnímání osamělého
jedince.
První vydání
a ohlasy
Lolita byla dokončena roku 1953, žádné
americké nakladatelství ji ale kvůli jejímu obsahu nebylo ochotno vydat. Se
spoluprací souhlasilo až roku 1955 pařížské nakladatelství Olympia Press.
Ačkoliv bylo první vydání o nákladu 5000 výtisků vyprodáno, kritiky zůstala
kniha nepovšimnuta. Když však koncem roku 1955 nazval spisovatel Graham Greene
v rozhovoru pro London Times Lolitu knihou roku, vyprovokovalo toto prohlášení
reakci editora londýnského Sunday Express, který o Lolitě napsal, že je to
„nejzvrácenější kniha, kterou kdy četl“ a že jde o „bezostyšnou pornografii“.
Krátce na to vydalo britské ministerstvo vnitra příkaz všechny výtisky
Nabokovovy knihy na hranicích zabavit. V prosinci 1956 byla Lolita na základě
soudního procesu na dva roky zakázána také ve Francii. Když byla kniha nakonec
vydána i v Británii, následný skandál ukončil politickou kariéru jednoho z
jejích nakladatelů, Nigela Nicolsona. Naproti tomu úředníci v USA byli z
chystaného prvního vydání zpočátku nervózní, Nabokovův kontroverzní román však
byl americkou veřejností přijat relativně klidně. Vydána byla roku 1958 a stal
se z ní bestseller srovnatelný s Jihem proti Severu.
Dnes je Lolita považována za jeden z
nejlepších románů dvacátého století. Nabokov sám si této své knihy velmi
považoval. V rozhovoru pro BBC v roce 1962 řekl: „Lolita je mou oblíbenkyní.
Práce na ní byla nejobtížnější. Týkala se totiž tématu, které mi bylo velmi
cizí, tak nepodobné čemukoliv, co jsem kdy prožil. Díky tomu jsem měl neobyčejnou
možnost a potěšení naplno využít všechen svůj talent, abych jí dokázal
vdechnout život.“
Jazyk a styl
Originální námět je čtenáři podáván
retrospektivně formou zpovědi, proto je kniha celá psána v ich-formě z
Humbertova pohledu. Převládající slohový postup je vyprávěcí, úvahový a
popisný. Právě popisy vypravěčových pocitů zde hrají hlavní roli. Otevřenost,
humor a lehká ironie, s kterými nám autor příběh překládá, jen dokreslují danou
atmosféru. Nabokov byl mistr jazyka. Slovní hříčky, přesmyčky, narážky na
nejrůznější literáty i jiné, se v knize najdou takřka na každé stránce. Jazyk
je převážně spisovný, místy knižní a jinde naopak prokládaný vulgarismy. Často
jsou zde francouzská slova či věty.
Žádné komentáře:
Okomentovat