Zařazení díla/autora do kontextu světové literatury
Karel Hynek Mácha je autor obvykle zařazovaný do
romantismu. Romantismus je umělecký směr, který je ryze subjektivistický,
individualistický a který reaguje na nové vztahy ve společnosti. Ostře se staví
proti klasicismu, a to zejména proti jeho racionálnosti a normativnosti.
Romantismus je v jistém smyslu revoltou, je to preferování tvůrčí svobody
a nezávislosti, ale také touha po harmonii s přírodou. Velkým inspiračním
zdrojem romantiků se stala gotika, která svou tajuplností poskytovala dostatek
námětů pro zpracování výtvarných i literárních děl. Romantismus navázal na
tendence preromantismu 18. století – zejména pokud se týká citovosti, prožitku,
fantazijních prvků, apod.
Hlavní literární formy romantické literatury byly
povídky, novely a romány (próza), teprve potom lyrika (intimní, reflexivní).
V romantismu se rovněž setkáváme s osobitým žánrem, a to tzv.
byronskou básnickou povídkou.
(pozn. Byronská povídka =
veršovaný lyrickoepický útvar, za jehož tvůrce je považován W. Scott, ale
nejvíc jim proslul G.G. Byron. Někdy se můžeme setkat i s pojmem poéma
(Puškin, Lermontov). Dějový základ básnické povídky (poémy) je prostoupen
lyrickými prvky, popisy a reflexemi. Právě Máj
je u nás nejslavnější básnickou povídkou.)
Romantický hrdina je také typický. Většinou je
myšlenkově (někdy i vizuálně) totožný s autorem, shodné jsou
v některých případech i životní osudy. Většinou se jedná o postavu zjevově
nekonvenční, aby bylo alespoň částečně naplněno romantické krédo „v ošklivosti
je krása“. V romantismu vůbec je obecným principem, že dobro nebývá
zahaleno ve slušivý šat a zlo má podobu anděla. Tak je naplňován estetický
požadavek kontrastu. Hrdinovi nikdo nerozumí, cítí se osamělým, jedná se o
vyhraněného individualistu. Romantik touží po lásce, ale když miluje, tak
nešťastně (většinou zbožňuje ideál). Objekt romantikovy lásky je zcela odlišný,
většinou spoutaný konvencemi či manželským svazkem. Rozpor mezi snem a
skutečností je pro hrdinu tak propastný, že většinou končí svůj život tragicky.
Romantické prostředí také bylo ovlivněno
romantickou estetikou. Děj se většinou odehrává v tajemném až hrůzném
prostředí. Ideální místa jsou staré gotické hrady, samoty, hřbitovy, katedrály
či sklepení, ale také tajuplná jezera a temné lesy. Příroda roste volně, musí
být členitá, bizarní, svobodná.
Mezi typické představitele romantické světové
literatury patří George Gordon Byron (Childe Haroldova pouť – moderní epos),
Percy Bysshe Shelley (Odpoutaný Prométheus), Walter Scott (Ivanhoe), Victor
Hugo, Stendhal (Červený a černý), bratři Grimmové, Alexandr Sergejevič Puškin
(Evžen Oněgin, Piková dáma), Michail Jurjevič Lermontov (Démon).
Romantismus v českých zemích - Romantismus
jako umělecký směr k nám se svými základními atributy vpadl ve 30. letech
19. století, právě včas, kdy česká literatura byla přesycena myšlenkami
slovanské vzájemnosti a zájmem o celoslovanský folklór. Je totiž známo, že
tento pohled do minulosti svazuje a brzdí rozvoj osobité literatury, tehdy
především poezie. Díla té doby si nekladla vyšší cíle na uměleckost a spíše
sloužila k cílům výchovným, zábavným apod. Přijetí některých romantických
děl se neobešlo bez sporů, stačí si jen připomenout, jak byl přijat Máchův Máj.
V rámci českého romantismu se rozvíjely žánry poezie,
prózy i dramatu. Oblíbeným lit. útvarem byla lyricko-epická balada a
pohádka. Literatura objevila nové estetické hodnoty (kontrast, smysl pro
barevnost, obraznost, lidová mluva, hudebnost a zvukomalebnost). V centru
pozornosti stál člověk, jeho pocity, myšlenky I touhy. K oblíbeným tématům
patřilo putování, dálky, cesta, poutníci a jezera.
Mezi typické české představitele té doby patří
kromě Máchy ještě Karel Jaromír Erben, Josef Kajetán Tyl nebo Karel Sabina.
Autor
Karel Hynek Mácha (1810 – 1836)
Osobnost Karla Hynka Máchy přitahovala odjakživa
pozornost nejen literární kritiky a vědy, ale přinejmenším ve stejné míře i
literární veřejnosti. Romantik nejen svým dílem, ale i svými životními osudy,
které byly v mnoha oblastech zahaleny rouškou tajemství.
Již legendárně znějí slova o tom, že Mácha
pocházel ze zchudlé rodiny a že své mládí prožil na Karlově náměstí
v Praze. Vystudoval filosofii a poté začal vykonávat advokátní praxi
v Litoměřicích. Přesně v duchu romantického kultu minulosti
navštěvoval rád a často hrady (nejvíce přilnul k Bezdězu), navíc podnikal
dlouhé pěší túry (do Krkonoš, dokonce se vydal pěšky přes Alpy do severní
Itálie). Psát začal již na gymnáziu, a to německy. Velice horlivě se
zúčastňoval tehdejšího vlasteneckého ruchu, jako ochotník hrál v českých
divadlech. Jeho život byl ukončen v šestadvaceti letech po těžkém a náhlém
onemocnění cholerou, paradoxně těšně před sňatkem a chvilku po narození dítěte
(pohřeb se konal v plánovaný den svatby).
Mezi jeho další díla patří Večer na Bezdězu
(lyrizovaná próza inspirovaná cestovními dojmy), Marinka, Křivoklad (historická
próza, 1. díl zamýšlené tetralogie Kat), Cikáni (román), Pouť krkonošská
(krátká próza).
Obecná charakteristika literárního díla
Literární druh
Poezie,
lyricko-epická báseň
Literární směr
romantismus
Organizace jazykových prostředků
Rytmus, verš, rým
Sdružený, střídavý, obkročný rým, verš jambický,
vytvořil tzv. novočeský jamb = na konec verse kladl jednoslabičná slova (do té
doby převládal trochej)
Byl pozdni večer –
první máj,
Večerní máj byl lásky
čas.
Básnické prostředky
metafory =
přenesené pojmenování na základě vnější podobnosti (bledá tvář luny)
metonymie =
přenesené pojmenování na základě vnitřní podobnosti (hrdliččin zval ku lásce
hlas)
personifikace = neživé
věci mají vlastnosti živých (jezero zvučelo temně tajný bol)
oxymórony
= spojení slov, které si navzájem odporují (zborcené harfy tón, umřelé
hvězdy svit, mrtvé milenky cit)
zvukomalba =
nakupení určitých hlásek ve verši tak, aby vyvolaly dojem reálného zvuku (nocí
řinčí řetězů hřmot)
apostrofa =
oslovení neživé věci (Ach zemi krásnou, zemi milovanou...)
obraz
přírody = barvitost
gradace =
stupňování (temná noc; temnější mně nastává)
zvukosled
= seskupení hlásek, které vytváří libozvuk nebo nelibozvuk (první máj - večerní máj - byl lásky čas)
archaismy = slova
zastaralá (ouplné; mřít láskou, anjel)
knižní výrazy (luna)mění vžitá pojmenování (májový
večer za večerní máj)
Jiné umělecké prostředky
·
Spojování
protikladných představ (Na bílé zdě stříbrnou zář…však hluboko u věži je temno
pouhé)
·
Kupení podobně
znějících slov (lhal lásky žel)
·
Dynamická slovesa,
přírodní obrazy hýří pohybem a napětím
Slovní zásoba
Jazyk
tehdejší doby, archaismy
Tematická výstavba
Lyrika
Lyrický subjekt
Májová příroda v okolí
Máchova jezera.
Motivy
Motiv poutníka
Epika
Vypravěč
Autor
se ztotožňuje s hlavní postavou, vyskytují se Vilémovy pochody myšlenek, na
konci ve čtvrtém zpěvu ich-forma, Hynek se zastavuje u místa, kde byl Vilém
popraven
Děj
Dedikace (věnování), 4
zpěvy, 2 mezihry (intermezza)
Intermezza se vyjadřují
k osudu Viléma, objektivizují příběh. Třetí strana, která na příběh
nahlíží, je Hynek.
·
I. zpěv: Obraz Májové přírody,
sebevražda Jarmily skokem do jezera. Motiv lásky a nevěry.
·
II. zpěv: Vilém ve vězení, úvahy
o vině. Kontrast v čase – věčnost přírody a omezenost jeho zbývajícího času do
popravy. Pocit křivdy a vzdoru.
·
I. intermezzo: Půlnoční
popraviště v přípravě na popravu Viléma.
·
III. zpěv: Vrchol, poprava
Viléma. Vilémovo vyznání lásky k přírodě a rodné zemi. Obžaloba společnosti.
·
II. intermezzo: Nářek Vilémových
druhů.
·
IV. zpěv (epilog): Po čase
přichází poutník, autor se ztotožňuje, zamyšlení nad tragikou lidského osudu.
Závěr tragický.
Kompozice
Chronologický postup,
retrospektivní ve vzpomínkových pasážích. Kontrast v tematické (čas
přírody a lidského bytí) a v jazykové rovině (na tváři lehký smích,
hluboký v srdci žal)
Postavy
Vilém
– strašný lesů pán, loupežník; v mládí vyhnán otcem – dal se na dráhu zločinu,
zamilovaný do Jarmily, ze žárlivosti zabije svého otce, milenec Jarmily;
obviňuje společnost, staví se proti ní
Jarmila
– krásná dívka, miluje Viléma, spáchá sebevraždu
Hynek
– poutník, který se ztotožní s hrdiny a soucítí s nimi, když se po letech
dostane na místo popravy Viléma
Čas
1.
polovina 19. století.
Prostor
U
Doks, u Máchova jezera, v okolí hradů Bezděz, Houska a Pernštejn.
Kritika a její proměny
V momentě, kdy
vyšel Máj, se okamžitě zvedla vlna odporu a záporné kritiky. Nestačilo, že
kniha musela projít tehdejší cenzurou, ale například v Praze si knížku
musel prodávat Mácha sám.
Co všechno kritiku
popudilo:
1.
Tehdejším cílem literatury nebylo vyjádření
neopakovatelných individuálních pocitů, ale sledování, jaké další mimoestetické
funkce splnil. Mácha popsal vztah k zemi ne tak nekriticky a zaslepeně,
také jednoznačné umělecké kvality díla přehlušují všechny ostatní požadované
funkce.
2.
Stejnou měrou pobouřil Máchův hrdina, jenž se současníkům
jevil jako nepochopitelný. Jeho rozervanost, individualismus, navíc vrah a
vězeň, to vše vedlo ke kladení další spousty otázek. Jednou z nich je
vztah jedince ke společnosti – život ve prospěch vnitřního světa, který je
nesmiřitelný s tím okolním.
3.
Mácha měl jako první odvahu otevřeně vyslovit své city,
svá zklamání i pochybnosti.
4.
Bylo by tedy zjednodušující svést záporné přijetí Máje
jen na střet dvou generací.
Máchovu velikost
odhalil roku 1842 německý Žid a první překladatel Máje do němčiny S. Kapper.
Význam sdělení
Autor oslavuje
májovou přírodu, děj je vedlejší, zároveň v některých pasážích vybízí k
vlastenectví a oslavě českého národa (dedikace), příběh milenců, kteří tragicky
zemřou, přičemž vinu nese společnost. (Mácha se inspiroval skutečným příběhem,
kterým mu vyprávěl jeho dlouholetý přítel.)
Inspirace daným dílem
Film, z roku 2008,
film se od básně lišil a to především kvůli jednoduchosti děje, musel být hodně
doplněn.
Zdroje:
Velký čtenářský deník, který lze stáhnout, tuším, na ulož.to normálně.
Žádné komentáře:
Okomentovat