NESNESITELNÁ LEHKOST BYTÍ (1984) - Milan Kundera

Milan Kundera - Nesnesitelná lehkost bytí

Zařazení do kontexu literatury

Literatura 2, pol. 20. stol. je u nás spojena především s komunistickým pučem v únoru 1948, stalinistickým kultem osobnosti a cenzurou; pro oficiální, tzv. socialistickou, tvorbu 50. let je typický povrchní optimismus, budovatelský patos, žurnalistická fráze; v 60. létech, kdy nastalo částečné politické uvolnění, se mohlo psát více otevřeně (viz Kundera), mohli bychom najít i prvky západní literatury a filosofie (Kunderův existencionalismus); v 70. letech, v době normalizace, se literatura rozdělí na 3 proudy: oficiální, exilovou a samizdatovou. Mezi další slavné autory té doby patří např. Ladislav Fuks (Spalovač mrtvol), Josef Škvorecký (Zbabělci), Arnošt Lustig (Modlitba pro K. H.), Ludvík Vaculík (Sekyra, Jak se dělá chlapec) či Pavel Kohout (Kde je zakopán pes, Katyně).

Zařazení do kontextu díla autora

Milan Kundera začal psát Nesnesitelnou lehkost bytí někdy v roce 1980 nebo 1981, pět šest let poté, co emigroval do Francie. (Zajímavostí může být, že pracovní název této knihy byl Odejít a také Planeta nezkušenosti.) Dopsal ji v roce 1982, ve francouzském překladu vyšla o dva roky později a v roce 1985 vyšla česky v nakladatelství ´68 Publishers u manželů Škvoreckých.

Prvním románem, který Milan Kundera vydal, byl Žert, následovala řada děl, jako například Valčík na rozloučenou, několik sešitů Směšných lásek, Kniha smíchu a zapomnění, mnoho esejí, mimojiné napsal i několik divadelních her a sešitů poezie. 

O autorovi

Výborný článek o jeho životě je zde: http://www.iliteratura.cz/Clanek/20137 

Propůjčím si odtud jen pár vět. 

Milan Kundera se narodil 1. dubna 1929 v Brně. Pochází z rodiny významného hudebního pedagoga, klavíristy a rektora JAMU, Ludvíka Kundery, což se projevuje v jeho celoživotním zájmu o hudbu; v mládí chtěl být dokonce víc skladatelem než spisovatelem. Učil se hře na klavír u svého otce a později studoval také hudební kompozici. Je bratrancem básníka, překladatele, dramatika a kritika Ludvíka Kundery. V roce 1948 maturoval na brněnském gymnáziu a po dvou semestrech na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy vystudoval FAMU v Praze (1952), kde poté (až do roku 1970) vyučoval světovou literaturu (odborný asistent 1958, docent 1964). Od roku 1948 byl členem KSČ, odkud byl v roce 1950 společně s Janem Trefulkou vyloučen pro „protistranickou činnost“. Členství mu bylo obnoveno v roce 1956.

Roku 1970 byl z KSČ opět vyloučen. Velkého ohlasu dosáhl jeho známý projev Nesamozřejmost existence českého národa na IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů v roce 1967. Od roku 1975 žije ve Francii, kde zpočátku vyučoval na univerzitě v Rennes a poté na École des Hautes Études v Paříži. V roce 1979 byl zbaven čs. státního občanství, francouzským občanem se stal v roce 1981. Dlouhou dobu psal stále česky, francouzština však nakonec převládla: nejprve v polovině 80. let v esejích, od poloviny 90. let pak i v románech. Publikuje v pařížském nakladatelství Gallimard.

Po roce 1989 udržuje se svou bývalou vlastí jen sporadické styky a mnohá jeho díla zde stále nevyšla; Kundera prozatím odmítá zpřístupnit své francouzsky psané romány.

Žije v ústraní v Paříži s manželkou Věrou, často pobývá na oblíbeném Islandu či Martiniku, vyhýbá se publicitě, jen výjimečně poskytuje rozhovory a do Čech jezdí zřídka, a ještě inkognito.

Forma díla

Dílo je rozděleno do sedmi dílů - Lehkost a tíha; Duše a tělo; Nepochopená slova; Duše a tělo; Lehkost a tíha; Veliký pochod; Kareninův úsměv, které jsou vždy rozděleny na menší kapitoly.

Je psáno v er-formě, občas k nám promlouvá autor ve svých úvahách. Kompozice je chronologická, ovšem často se postavy vracejí ke vzpomínkám ze své minulosti. 

V každém díle se také děj točí okolo jisté dvojice, a to buď okolo Tomáše a Terezy, nebo Sabiny a Franze. Výjimkou jsou snad první díly, kde se nejprve podíváme do duše Tomáše, poté do Tereziny. 

Děj se odehrává v Čechách a ve Švýcarsku.

Jazykové a stylistické prostředky

Občas se vyskytují německé věty (zejména Einmal ist keinmal, nebo Beethovenova muss es sein), jazyk je spisovný, občas hovorový, pestré popisy, úvahy, filosofické citáty.

Obsah

Obsah jsem čerpala zde http://www.cesky-jazyk.cz/ctenarsky-denik/milan-kundera/nesnesitelna-lehkost-byti.html a k jednotlivým dílům jsem přidala krátkou ukázku z knihy.

První díl: Lehkost a tíha

Tomáš žil sám a měl spoustu milenek. Teprve až Tereza byla jediná, kterou u sebe nechal přespat do druhého dne. S ní měl jiný pocit než s ostatními. Došlo to tak daleko, že se vzali. Tomáš se však nedokázal vzdát svých milenek, o kterých Tereza věděla. Když nás obsadili Rusové, odstěhovali se do Švýcarska. Tomáš nepřestával se svými zálety. Tereze z toho bylo psychicky velmi špatně, a tak se jednoho dne vrátila do Prahy a nechala Tomášovi jen vzkaz. Tomu se však stýskalo a po pár dnech přijel za ní.

"Všichni považujeme za nemyslitelné, že by láska našeho života mohla být něčím lehkým, co neváží; domíváme se, že naše láska je tím, co musilo být; že bez ní by náš život nebyl naším životem. Zdá se nám, že sám zachmuřený Beethoven se svou strašlivou kšticí hraje naší velké lásce své "es muss sein!"

Tomáš si vzpomínal na Terezinu poznámku o příteli Z. a konstatoval, že z příběhu jeho životní lásky se neozývá žádné "es muss sein!", nýbrž spíš "es könnte auch anders sein": mohlo to být také jinak.

Před sedmi lety se v nemocnici Terezina města objevil náhodou obtížný případ mozkové nemoci, kvůli němuž pozvali Tomášova primáře k rychlé konzultaci. Ale primář měl náhodou ischias, nemohl se hýbat, a poslal tam místo sebe Tomáše. Ve městě bylo pět hotelů, ale Tomáš padl náhodou právě na ten, kde byla zaměstnána Tereza. Náhodou mu zbylo před odjezdem vlaku trochu volného času, aby si šel sednout do restaurace. Tereza měla náhodou službu a obsluhovala náhodou Tomášův stůl. Bylo zapotřebí šesti náhod, aby dostrkaly Tomáše k Tereze, jako by se mu samotnému k ní nechtělo..."

Druhý díl: Duše a tělo

Když žila Tereza ještě u matky, její matka chodila po bytě často nahá a ve společnosti kamarádek klidně hlasitě prděla. Nestyděla se za své tělo ani za své pudy a ani Tereze nedovolovala, aby se v koupelně zamykala, a tak tam klidně mohl přijít její otčím. Když potkala Tomáše, neváhala a přestěhovala se do Prahy, kde se z číšnice stala profesionální fotografkou. Chtěla uniknout všednosti a obyčejnosti a chtěla být jedinečná, ale toho u Tomáše nedosahovala, protože s ní jednal stejně jako s jeho milenkami (spíše po stránce tělesné samozřejmě). O její fotky z Čech už ve Švýcarsku nebyl zájem, a tak Švýcarsko opustila. Až teď se stala jedinečnou, neboť jen a jen kvůli ní se vrátil do Čech i Tomáš.

"Ten, kdo chce stál "někam výš, musí počítat s tím, že se mu jednoho dne dostaví závrať. Co je to závrať? Strach z pádu? Ale proč se nám dostaví závrať i na rozhledně opatřené bezpečným zábradlím? Závrať je něco jiného než strach z pádu. Závrať znamená, že nás hloubka pod námi přitahuje, vábí, probouzí v nás touhu po pádu, které se pak vyděšení bráníme.

(...)

Řekla Tomášovi o matčině nemoci a oznámila mu, že si vezme na týden dovolenou, aby za ní odjela. Její hlas byl plný vzdoru.

Jako by vytušil, že to, co ji přitahuje k matce, je závrať, Tomáš její cestě nepřál. Telefonoval do nemocnice malého města. Evidence o rakovinových vyšetřeních je v Čechách velice důkladná, takže snadno mohl zjistit, že u Tereziny matky nebylo zjištěno nikdy žádné podezření na rakovinu a že dokonce v posledním roce nenavštívila lékaře.

Poslechla Tomáše a za matkou nejela. Ještě téhož dne si však odřela koleno, když spadla na ulici. Její chůze se stala vratká a skoro denně někde spadla, někde se o něco zranila anebo přinejmenším sama upustila nějaký předmět, který měla v rukou.

Byla v ní nepřekonatelná touha po pádu. Žila v ustavičné závrati.

Ten, kdo padá, říká: "Zvedni mne!" Tomáš ji trpělivě zvedal."

Třetí díl: Nepochopená slova

Sabina byla milenkou Tomáše jak v Praze, tak i potom ve Švýcarsku. Měla ale i jiného milence, který se jmenoval Franz. Na svět měli zcela odlišný názor, ale téměř rok spolu udržovali poměr. Pak se Franz rozhodl rozvést s jeho ženou. Sabině se ale skrývání, utajování a lži líbily, a tak se najednou beze slova odstěhovala do Francie, kde ji po letech vypátral Tomášův syn, aby jí sdělil, že Tomáš i Tereza jsou mrtví.

"Malý slovník nepochopených slov 

(...)

Hudba

Pro Franze je to umění, které se nejvíc přibližuje dionýské kráse chápané jako opilství. (...) Považuje hudbu za osvoboditelku.

(...)

"Ty nemáš ráda hudbu?"ptá se Franz.

"Ne," říká Sabina. Pak dodává: "Možná, že kdybych žila jindy..." (...)

Hluk v masce ji pronásleduje už od raného mládí. Musila strávit jako studentka malířské akademie celé prázdniny na takzvané Stavbě mládeže. Bydlili na společných ubikacích a chodili pracovat na staveniště huti. Hudba řvala z tlampačů od pěti ráno do devíti večer. Chtělo se jí plakat, ale hudba byla veselá a nebylo možno se před ní nikde skrýt, ani na záchodě, ani v posteli pod přikrývkou, tlampače byly všude. Hudba byla jak smečka honicích psů, kterou na ni poštvali."

Hřbitov

Hřbitovy v Čechách se podobají zahradám. Hroby jsou přikryty trávníkem s barevnými květinami. (...) I když byl život plný krutostí, na hřbitovech vládl vždycky mír. I za války, za Hitlera, za Stalina, za všech okupací. Když jí bylo smutno, sedla do auta a jela daleko za Prahu procházet se na některý z venkovských hřbitovů, které měla ráda. Ty hřbitovy na pozadí modrých kopců byly krásné, jako ukolébavka.

Pro Franze byl hřbitov ošklivým skladištěm kostí a kamení.

(...)

Životní drama se dá vždycky vyjádřit metaforou tíže. Říkáme, že na člověka dopadlo nějaké břemeno. Člověk to břemeno unese nebo neunese, padá pod ním, zápasí s ním, prohrává nebo vítězí. Ale co se vlastně stalo Sabině? Nic. Opustila jednoho muže, protože ho chtěla opustit. Pronásledoval ji pak? Mstil se jí? Ne. Její drama nebylo dramatem tíhy, ale lehkosti. Na Sabinu dopadlo nikoli břemeno, ale nesnesitelné lehkost bytí."

Čtvrtý díl: Duše a tělo

Tomáš ospravedlňoval své nevěry tím, že Tereze tvrdil, že láska a sex spolu nemají nic společného. Proto se Tereza rozhodla, že si ověří jeho myšlenku a jednou se vyspala s cizím mužem. Od té doby chápala jedinečnost svého těla. Viděla ji ve své pize na klíně. Bála se ale potom, že by se to mohl dozvědět Tomáš, a tak chtěla, aby se přestěhovali z Prahy do nějaké vesničky.

"Tomáš ji stále přesvědčuje o tom, že láska a fyzické milování jsou dvě různé věci. Nechtěla tomu rozumět. Nyní je obklopena muži, k nimž necítí nejmenší sympatii. Co by to bylo milovat se s nimi? Touží to zkusit alespoň ve formě onoho nezaručeného slibu, jemuž se říká koketerie.

Aby nebylo omylu: Nechce Tomášovi nic oplácet. Chce najít východisko z bludiště. Ví, že se stala jeho přítěží: bere věci příliš vážně, ze všeho dělá tragédii, neumí pochopit lehkost a zábavnou nedůležitost fyzické lásky. Chtěla by se naučit lehkosti! Touží, aby ji někdo odnaučil být anachronická!"

Pátý díl: Lehkost a tíha

Po návratu do Prahy Tomáš napsal článek, jenž vyzněl antikomunisticky. Aby si udržel práci chirurga, musel by článek odvolat. To z hrdosti neudělal, a tak se z něj stal nejprve obyčejný lékař a nakonec umývač oken. Režim ho stále pronásledoval a Praha byla v centru dění, a proto i Tomáš souhlasil s opuštěním Prahy a přestěhováním se na venkov.

"Mezi muži ženoucími se za množstvím žen můžeme snadno rozlišit dvě kategorie. Jedni hledají ve všech ženách svůj vlastní subjektivní a stále stejný sen o ženě. Druzí jsou hnáni touhou zmocnit se neonečné pestrosti objektivního ženského světa.

Posedlost těch prvních le lyrická: hledají v ženě sami sebe, svůj ideál a jsou stále znovu a znovu zklamáni, protože ideál je, jak známo, to, co se najít nikdy nedá. Zklamání, které je žene od ženy k ženě, dává jejich nestálosti jakousi romantickou omlouvu, takže mnohé sentimentální dámy jsou s to být jejich urputnou polygamností dojaty.

Ta druhá je posedlost epická a ženy v ní nevidí nic dojemného: muž si do žen nepromítá žádný svůj subjektivní ideál; všechno ho proto zajímá a nic ho nemůže zklamat. A právě ta neschopnost být zklamán má v sobě cosi pohoršujícího. Posedlost epického děvkaře připadá lidem nevykoupená (nevykoupená zklamáním)."

Šestý díl: Veliký pochod

Franz se účastnil pochodu za to, aby mohli být lidé v Kambodži ošetřováni. Ale spíše než kvůli tomuto cíli tam jel kvůli naději, že by se mohla zúčastnit i Sabina. Ta se ale přestěhovala do Ameriky a Franz cestou zpět byl zabit. Jeho manželka pak nechala na hrob napsat: "Po dlouhém bloudění návrat" a Tomův syn nechal na hrob svého otce umístit nápis: "Chtěl království Boží na zemi".

Sedmý díl: Kareninův úsměv

Už dva roky žil Tomáš s Terezou na vesnici, když zjistili, že jejich pes Karenin má rakovinu, a zanedlouho zemřel. Na vesnici se spřátelili se starostou družstva. Jednou měli chuť tancovat, a tak zajeli do baru hotelu nedalekého města. Cestou zpět však skončil i jejich život.

Charakteristika postav:

Tomáš: neurochirurg, vzdělaný, "epický" děvkař, kombinace Dona Juana a Tristana, respektive lásky libertinské a romantické. Libetinské v tom smyslu, že je zaskočen láskou, kterou dosud nepoznal, v níž rozhodující roli hraje nikoliv sex, nýbrž něha, soucit pocit zodpovědnosti.

Tereza: Tereza je citlivá, tichá dívka, kterou trýzní Tomášovy nevěry. Na konci příběhu se však opravdu dozví, že jediná žena, kterou Tomáš doopravdy miloval, je ona. 

Sabina: malířka, Tomášova milenka

Franz: vysokoškolsý profesor, milenec Sabiny, jejich vztah je založen na paradoxu neporozumění. 

Marie-Claude: manželka Franze, jednoduchá, povrchní 

Láska Franze a Sabiny skončila neporozuměním a rozchodem v atmosféře hmotného dostatku a společenských úspěchů, oproti tomu láska Tomáše a Terezy se naplňuje v nejnižším bodu společenské degradace, v rezignaci na odborné uplatnění a velkoměstský komfort.

Motivy, témata v knize:

Lehkost X Tíha

Jako první mě zaula Nietzseho myšlenka o věčném návratu. Později se k ní totiž autor vrátí a převede ji na Tomášovu představu věčného návratu.  Ve zkratce znamená myšlenka věčného návratu určitou perspektivu, z níž se věci bez polehčující okolnosti své pomíjivosti. Ve světě věčného návratu leží na každém gestu tíha odpovědnosti, a proto Nietzsche tuto myšlenku nazval nejtěžším břemenem.

Celá kniha je jaksi protkána tímto motivem a objevuje se zde mnoho úvah. Ukazuje se totiž například v případě Sabiny, že ani lehkost bytí nevede ke štěstí. 

Milan Kundera se opírá o poznatky filosofů, jako byli již zmiňovaný Nietzsche a Parmenides

Ve znamení tíhy umřeli Tomáš s Terezou, Sabina si pak přála být zpopelněna a rozprášena a zemřít ve znamení lehkosti.

Karenin

Dalším, řekla bych, důležitým motivem, prvkem, či nevím jak to nazvat jinak, je Karenin. Karenin je pes Tomáše a Terezy. Pro Terezu byl Karenin orlojem života. Pejskův život se totiž neděje ve směru přímky, nýbrž je spíše podoben kruhu hodinových ručiček. Láska Terezy ke Kareninovy je zcela jiná než láska k Tomášovi a obecně, láska člověka ke psovi. Tato láska je totiž nezištná, dobrovolná a neobjevuje se zde touha měnit druhého k lepšímu. 

Dualita duše a těla

Velkým motivem knihy je právě dualita duše a těla. Je to cosi, co zkoumala Tereza již od útlého dětství, když stála před zrcadlem a snažila se se dívat na svou duši, skrze tělo. 

Člověk jako pán

Stojí za zmínku zde podat i úvahu o zvířatech. Descartes řekl, že zvířata nemají duši, že jsou machinae animatae (automat, oživený stroj). Kdysi na vesnici dávali lidé jalovicím jména, do té doby, než se z vesnic udělala velká družstevní továrna. Od té doby jalovice nemají jména a jsou skutečně machinae animatae, tedy svět dal za pravdu Descartesovi.

Člověk se udělal pánem nad všemi tvory. Jistě že se to píše v knize Genesis, ale tu napsal člověk, nikoliv kráva, tudíž nemáme žádnou jistotu, že člověk opravdu má právo vládnout nad jinými bytostmi. Člověk si tuto vládu však přisuzuje, a tak se čím dál tím více vzdaluje od své přirozenosti.

Kýč a kategorický souhlas s bytím

Kundera vede velice zajímavou diskusi o estetickém ideálu, který si lidstvo samo vytvořilo. Není například obvyklé, že by se psalo o hovně. Ovšem nesouhlas s hovnem není z důvodů morálních, nýbrž je spíše metafyzický. Je to cosi nepřijatelného a všichni se chovají, jako kdyby neexistovalo. 

Svou úvahu pak rozšiřuje na kýč totalitní. Totalitní kýč (jedno politické hnutí má všechnu moc) vyřadí ze života každou individualitu a to, co do kýče nepatří. Gulag pak můžeme považovat za jakousi hygienickou jámu, kam totalitní kýč hází odpadky. Objevuje se ještě další myšlenka, totiž, že kýč je paraván zakrývající smrt. 

Zdroj: 

Některé myšleky jsem převzala z krásného doslovu od Květoslava Chvatíka, uvedené na konci knihy (nakladatelství Atlantis).