NESNESITELNÁ LEHKOST BYTÍ (1984) - Milan Kundera

Milan Kundera - Nesnesitelná lehkost bytí

Zařazení do kontexu literatury

Literatura 2, pol. 20. stol. je u nás spojena především s komunistickým pučem v únoru 1948, stalinistickým kultem osobnosti a cenzurou; pro oficiální, tzv. socialistickou, tvorbu 50. let je typický povrchní optimismus, budovatelský patos, žurnalistická fráze; v 60. létech, kdy nastalo částečné politické uvolnění, se mohlo psát více otevřeně (viz Kundera), mohli bychom najít i prvky západní literatury a filosofie (Kunderův existencionalismus); v 70. letech, v době normalizace, se literatura rozdělí na 3 proudy: oficiální, exilovou a samizdatovou. Mezi další slavné autory té doby patří např. Ladislav Fuks (Spalovač mrtvol), Josef Škvorecký (Zbabělci), Arnošt Lustig (Modlitba pro K. H.), Ludvík Vaculík (Sekyra, Jak se dělá chlapec) či Pavel Kohout (Kde je zakopán pes, Katyně).

Zařazení do kontextu díla autora

Milan Kundera začal psát Nesnesitelnou lehkost bytí někdy v roce 1980 nebo 1981, pět šest let poté, co emigroval do Francie. (Zajímavostí může být, že pracovní název této knihy byl Odejít a také Planeta nezkušenosti.) Dopsal ji v roce 1982, ve francouzském překladu vyšla o dva roky později a v roce 1985 vyšla česky v nakladatelství ´68 Publishers u manželů Škvoreckých.

Prvním románem, který Milan Kundera vydal, byl Žert, následovala řada děl, jako například Valčík na rozloučenou, několik sešitů Směšných lásek, Kniha smíchu a zapomnění, mnoho esejí, mimojiné napsal i několik divadelních her a sešitů poezie. 

1984 (1949) - George Orwell

Zařazení do kontextu díla autora:

 1984 je antiutopický román napsaný v roce 1948 líčící praktiky krajně totalitní společnosti (antiutopie = opak utopie, myšlenky fiktivní společnosti, která se vyvinula špatným směrem, má zásadní nedostatky vzniklé přehnáním jednoho nebo více ideologických principů). Jako jeden z mála Orwell nepodlehl po válce euforii a optimismu a byl si vědom zatajovaných krutostí v Rusku. Orwell napsal román jako těžce nemocný člověk, odmítl odjet na léčení, aby ho mohl dopsat. Zemřel pouhý rok po jeho vydání, aniž se dočkal zrůdnosti totalitních režimů a naplnění řady svých utopických vizí ve 2. polovině 20. století. Ačkoliv nikdy nebyl ve východní Evropě, jeho vize byly pozoruhodně přesné. Smysl tohoto románu je nadčasový, má obecnou platnost, slouží jako varování, výstraha. Další významné dílo George Orwella je Farma zvířat (také zvířecí statek). Je to de facto alegorická bajka podávající obraz totalitní společnosti, v níž jeden druh zvířat tyranizuje jiné. Mezi další jeho díla patří román Barmské dny, Nadechnout se, Farářova dcera nebo Hold Katalánsku. Psal také eseje (Uvnitř velryby a jiné eseje).

Zařazení do kontextu světové literatury:

Ray Bradbury o 1984: „Orwell popisuje budoucí svět nikoliv proto, že si myslí, že takový skutečně bude, nýbrž proto, aby se takovým nestal.“

1984 a další díla George Orwella řadíme do skupiny spisovatelů, v jejichž dílech se objevovaly sci-fi prvky (tedy literatura s prvky sci-fi). V rámci tohoto žánru vykrystalizovalo mnoho proudů a stylů, např. hard sci-fi (tendence, která se drží původní vědecké podoby žánru), fantasy (příběhy z imaginárních světů nebo z minulosti, často se zde odehrává souboj dobra se zlem), kyberpunk (symbióza člověka s moderní technikou, zejména počítačovou), space opera (vesmírné dobrodružné příběhy – Star Trek), aj.

Významní spisovatelé sci-fi literatury 20. století:

1. Isaac Asimov – americký autor ruského původu. Já robot, Zbytek robotů.
2. Ray Bradbury – nazýván magickým básníkem sci-fi, popularizace technického pokroku (také autor antiutopií). Marťanská kronika, 451 stupňů Fahrenheita.
3. Stanislav Lem – polský spisovatel, spojil dobrodružný žánr se sci-fi, byly mu blízké i filozofické a psychologické aspekty utopií. Astronauti, Příběhy pilota Pirxe.
4. Crichton Michael – americký spisovatel, autor románu Jurský park.

LOLITA (1955) - Vladimir Vladimirovič Nabokov

Vladimir Nabokov

Vladimir Nabokov patří mezi typické představitele intelektuální prózy. Narodil se 22. dubna 1899 v Petrohradě. Jeho otec se angažoval v Únorové revoluci, byl dokonce členem Prozatímní vlády. V Rusku studoval Nabokov na prestižní Těnisevově škole, kde se naučil skvěle anglicky a francouzsky. V roce 1919 prchla celá rodina před bolševiky na Západ a usadila se v Berlíně. Roku 1922 absolvoval mladý Nabokov studium na cambridgeské Trinity College, obor slovanské a románské jazyky a literatury, zabydlel se v Berlíně, kde v roce 1926 vydal pod pseudonymem V. Sirin své první literární dílo, novelu Mášeňka. Až do roku 1938, kdy prchá se svou ženou, Židovkou, před Hitlerem nejprve do Paříže a roku 1940 do USA, publikuje své romány výhradně v ruštině. Nejznámějším dílem z tohoto období je Lužinova obrana (Zaščita Lužina, 1930, č. Odeon, 1990).

V letech 1941 - 1958 přednášel Nabokov na Welsley College a na Cornelské univerzitě a několik let pracoval jako entomolog v Muzeu srovnávací zoologie při Harvardově univerzitě. V roce 1960 se jako občan USA vrátil do Evropy, usadil se ve Švýcarsku, kde také 2. července 1977 zemřel.

Dílo:

Do roku 1940: ruština, od roku 1940: angličtina

·         Lyrická poezie ovlivněna expresionismem a symbolismem

·         Zabýval se problematikou odcizení, problémy ruských a intelektuálních emigrantů

·         Ve svých pozdějších dílech využíval často parodii a ironii

·         Próza Mášenka (1926) – první vydané dílo v Berlíně, vydal pod pseudonymem Sirin, rusky

·         Skutečný život Sebastiana Knighta – první dílo napsané v angličtině

·         Monografie Nikolaj Gogol

·         Dramatizace Lolity (1974), scénárista filmu Lolita (se Stanley Kubrickem)

KYTICE Z POVĚSTÍ NÁRODNÍCH (1853) - Karel Jaromír Erben

Forma:

Kytice z pověstí národních, zkráceně Kytice, je soubor 13 balad, jež byly tvořeny po dobu téměř dvaceti let (první báseň, Kytice, vyšla časopisecky již v roce 1838). Balada je původně epická, později lyricko-epická nebo lyrická báseň s ponurým, tragickým dějem a zejména koncem. V Kytice se nachází lyrickoepické básně, převážně forma lidových balad, ale i jiné druhy lidové epiky – pohádky (Zlatý kolovrat), legenda (Záhořovo lože), pohanský mýtus (Polednice), pověst (Věštkyně).

Sbírka obsahuje balady: Kytice, Poklad, Svatební košile, Polednice, Zlatý kolovrat, Štědrý den, Holoubek, Záhořovo lože, Vodník, Vrba, Lilie, Dceřina kletba, Věštkyně.

Náměty pro své balady čerpal Erben z lidové slovesnosti, pověstí, pohádek, legend a bájí o nadpřirozených bytostech. Inspiroval se také přírodou a zákony mezilidských vtahů.

S výjimkou závěrečné básně Věštkyně se všechny příběhy v Kytici týkají základních vztahů mezi matkou a dítětem, ženou a mužem.

Základním motivem je nějaké provinění, po kterém vždy přichází trest, někdy lze vinu odčinit nebo zmírnit pokáním. Nejčastějším proviněním bývá porušení mezilidských vztahů nebo přírodních zákonů. Někdy nejde o provinění, ale o předem daný osud, proti kterému se nelze vzepřít. Vinna je vždy konkrétní osoba, která překročila hranici v mezilidských vztazích.

Erben vysoce oceňuje společenské poslání ženy - matky (většina balad má ženské hrdinky) a zamýšlí se nad mateřskou láskou, jejíž různé podoby se objevují v téměř každé baladě. Vazbu matky k dítěti považuje Erben za nejužší a nejzákladnější ze všech lidských vztahů. Není-li v tomto směru vše v pořádku, následuje trest, přesně v souladu s pravdou vyššího zákona, morálkou mýtu (Vodník – zde je navíc konflikt mezi láskou dcery k matce a svému dítěti). Kromě lásky mateřské se v Kytici objevuje i láska milenecká a vlastenecká. Erbenova Kytice byla chápána jako odkaz na lidské a národní hodnoty, ohrožené bachovským absolutismem.

OBRAZ DORIANA GRAYE (1891) - Oscar Wilde

Zařazení díla do kontextu světové literatury

Oscar Wilde byl typickým představitelem dekadence. Dekadence je pojem, který se vynořuje na přelomu 19. a 20. století a znamená úpadek. Jedná se o pocit umělců, kteří jsou znechuceni společností, a tak od ní utíkají a vytvářejí si vlastní svět.

Dekadentní postoj se v literatuře vyznačuje zejména pesimistickými náladami, morbiditou, pocity zmaru, mysticismem, někdy erotickou přesyceností, ale také narcismem.

Dekadent bylo původně hanlivé označení pro každého francouzského básníka, který se odvrátil od tradic. Dekadenti obecně pak byli básníci, spisovatelé a umělci, kteří se postavili proti tehdy vládnoucímu klasicismu, racionalismu a obecné víře v pokrok. Dekadentní spisovatelé projevovali odpor ke společnosti, avšak nikoliv osobní revoltou, nýbrž jakýmsi únikem do oblasti tzv. čistého umění, zdůrazňováním pocitů nudy, popřípadě zoufalství. V oblasti estetiky se střetáváme s pojmem lartpourlartismus, tendencí, kterou mnozí dekadentu považovali za zásadní.

Lartpourlartismus (umění pro umění) – tendence v evropském umění a estetice 19. Století, kde se klade prioritní důraz na formální stránku umění. Tento kult „čistého umění“ neuznává kromě ideálu krásy žádné jiné funkce umění, tedy sociální, morální, politické a jiné.

Mezi nejslavnější představitele dekadentní literatury patří prokletí básníci, kam řadíme Charlese Baudelaira (Květy zla), Paula Verlaina (Romance beze slov – v tomto díle se odráží krize z dob soužití s Rimbaudem), Jean Artura Rimbauda (Opilý koráb).

V české literatuře patřil tento časový úsek zejména dvěma spisovatelským generacím, a to České moderně (Josef Svatopluk Machar, Otokar Březina, Vilém Mrštík) a generačně mladším „buřičům“ (Petr Bezruč, František Gellner, Fráňa Šrámek, Viktor Dyk). Mozaiku tohoto období dotvářejí spisovatelé dekadentního ladění (Arnošt Procházka, Jiří Karásek ze Lvovic, Karel Hlaváček – spisovatelé kolem časopisu Moderní revue, jež ovlivnil Wildův estetismus, nepodepsali manifest České moderny) a autoři katolické orientace (František Xaver Šalda).

MÁJ (1836) - Karel Hynek Mácha

Zařazení díla/autora do kontextu světové literatury

Karel Hynek Mácha je autor obvykle zařazovaný do romantismu. Romantismus je umělecký směr, který je ryze subjektivistický, individualistický a který reaguje na nové vztahy ve společnosti. Ostře se staví proti klasicismu, a to zejména proti jeho racionálnosti a normativnosti. Romantismus je v jistém smyslu revoltou, je to preferování tvůrčí svobody a nezávislosti, ale také touha po harmonii s přírodou. Velkým inspiračním zdrojem romantiků se stala gotika, která svou tajuplností poskytovala dostatek námětů pro zpracování výtvarných i literárních děl. Romantismus navázal na tendence preromantismu 18. století – zejména pokud se týká citovosti, prožitku, fantazijních prvků, apod. 

Hlavní literární formy romantické literatury byly povídky, novely a romány (próza), teprve potom lyrika (intimní, reflexivní). V romantismu se rovněž setkáváme s osobitým žánrem, a to tzv. byronskou básnickou povídkou.

(pozn. Byronská povídka = veršovaný lyrickoepický útvar, za jehož tvůrce je považován W. Scott, ale nejvíc jim proslul G.G. Byron. Někdy se můžeme setkat i s pojmem poéma (Puškin, Lermontov). Dějový základ básnické povídky (poémy) je prostoupen lyrickými prvky, popisy a reflexemi. Právě Máj je u nás nejslavnější básnickou povídkou.)

Romantický hrdina je také typický. Většinou je myšlenkově (někdy i vizuálně) totožný s autorem, shodné jsou v některých případech i životní osudy. Většinou se jedná o postavu zjevově nekonvenční, aby bylo alespoň částečně naplněno romantické krédo „v ošklivosti je krása“. V romantismu vůbec je obecným principem, že dobro nebývá zahaleno ve slušivý šat a zlo má podobu anděla. Tak je naplňován estetický požadavek kontrastu. Hrdinovi nikdo nerozumí, cítí se osamělým, jedná se o vyhraněného individualistu. Romantik touží po lásce, ale když miluje, tak nešťastně (většinou zbožňuje ideál). Objekt romantikovy lásky je zcela odlišný, většinou spoutaný konvencemi či manželským svazkem. Rozpor mezi snem a skutečností je pro hrdinu tak propastný, že většinou končí svůj život tragicky.

Romantické prostředí také bylo ovlivněno romantickou estetikou. Děj se většinou odehrává v tajemném až hrůzném prostředí. Ideální místa jsou staré gotické hrady, samoty, hřbitovy, katedrály či sklepení, ale také tajuplná jezera a temné lesy. Příroda roste volně, musí být členitá, bizarní, svobodná.

Mezi typické představitele romantické světové literatury patří George Gordon Byron (Childe Haroldova pouť – moderní epos), Percy Bysshe Shelley (Odpoutaný Prométheus), Walter Scott (Ivanhoe), Victor Hugo, Stendhal (Červený a černý), bratři Grimmové, Alexandr Sergejevič Puškin (Evžen Oněgin, Piková dáma), Michail Jurjevič Lermontov (Démon).

Romantismus v českých zemích - Romantismus jako umělecký směr k nám se svými základními atributy vpadl ve 30. letech 19. století, právě včas, kdy česká literatura byla přesycena myšlenkami slovanské vzájemnosti a zájmem o celoslovanský folklór. Je totiž známo, že tento pohled do minulosti svazuje a brzdí rozvoj osobité literatury, tehdy především poezie. Díla té doby si nekladla vyšší cíle na uměleckost a spíše sloužila k cílům výchovným, zábavným apod. Přijetí některých romantických děl se neobešlo bez sporů, stačí si jen připomenout, jak byl přijat Máchův Máj. V rámci českého romantismu se rozvíjely žánry poezie, prózy i dramatu. Oblíbeným lit. útvarem byla lyricko-epická balada a pohádka. Literatura objevila nové estetické hodnoty (kontrast, smysl pro barevnost, obraznost, lidová mluva, hudebnost a zvukomalebnost). V centru pozornosti stál člověk, jeho pocity, myšlenky I touhy. K oblíbeným tématům patřilo putování, dálky, cesta, poutníci a jezera.

Mezi typické české představitele té doby patří kromě Máchy ještě Karel Jaromír Erben, Josef Kajetán Tyl nebo Karel Sabina.

REVIZOR (1836) - Nikolaj Vasiljevič Gogol

Zařazení díla do kontextu světové literatury

Nikolaj Vasiljevič Gogol je typický představitel kritického realismu. Realismus je umělecký směr 2. poloviny 19. století, který se snaží objektivně ztvárnit svět tak, aby se zobrazované podobalo skutečnosti. Projevoval se především v malířství, sochařství a literatuře. Důležité je také uvést směr, které se projevoval zejména v literatuře – naturalismus. Jedná se o umělecký směr, který zobrazoval člověka jako tvora fyziologicky, dědičně i sociálně podmíněného (determinovaného).

Příčin vzniku realismu bylo hned několik. Nesmí se opomenout filozofické předpoklady, které realismus našel v positivní filozofii Augusta Comta, zakladatele sociologie. Nepopiratelný vliv na vědomí lidstva měl dialektický materialismus německého filosofa Karla Marxe. Je třeba také zmínit obrovský rozmach přírodních a technických věd (evoluční teorie Darwina, objevy Pasteura, průmysl obecně, apod.) To vše mělo vliv na důvěru v rozum a smyslové poznání.

                                

Charakteristické rysy literárního realismu 19. Století

·         Základním estetickým principem je pravdivost, věrnost, skutečnost.
·         Skutečnost by měla být zachycena v celé své komplexnosti a složitosti.
·         V realismu můžeme hovořit o objektivitě uměleckého díla, to ovšem neznamená, že by byl autorův subjekt z díla vyloučen (někdy je zcela průhledné, na jaké straně jsou spisovatelovy sympatie).
·         Realismus se již tolik neuchyluje do minulosti jako romantičtí spisovatelé.
·         I když má realismus ve vínku snahu o pravdivost, skutečnost trpně nekopíruje. Autorská licence umožňuje jevy vybírat, vyzdvihovat příznačné rysy, postavy typizovat, apod.
·         Můžeme zaznamenat bohaté spektrum tvůrčích postupů a prostředků.

Vystupňovaný realismus v souvislosti s vyostřenou sociální situací 2. Poloviny zmiňovaného století se nazývá kritický realismus. Hodnoty společenského života se redukovaly na vztahy peněžní a zbožní a sociální propast, jež vznikla ve společnosti, se stala zdrojem konfliktů. Spisovatelé kritického realismu tedy záměrně zobrazovali střízlivou skutečnost plnou sociálních konfliktů, sledovali člověka i s jeho vztahy k okolí, analyzovali poměry ve společnosti, ukazovali determinaci lidské psychiky prostředím, v němž člověk žil.  

Mezi nejznámější autory realismu patří Fjodor Michajlovič Dostojevskij, Lev Nikolajevič Tolstoj, Anton Pavlovič Čechov, Honoré de Balzac, Gustav Flaubert, Emile Zola, Guy de Maupassant, Charles Dickens.